V letošním roce se družina Koal rozhodla, že se chce zúčastnit Svojsíkova závodu. A právě za tímto účelem jsme se v sobotu 12. dubna ráno sešli u klubovny, abychom se společně vydali do Kosovky.
Ale je nutné připustit, že to bylo trochu komplikovanější. Sraz jsme měli brzy ráno a na domluvený sraz dorazila jen Nudlička, o chvíli později následovaná Danielkou. Dle domluvy jsme měli Pinocchio vyzvednout cestou (protože Dubenec je relativně po cestě), ale ještě nám jeden člen chyběl. Opičák totiž tak trochu zaspal. Ale nakonec jsme se úspěšně naložili do auta a přijeli na místo dostatečně včas na to, abychom se zvládli zaregistrovat k závodu.
Na začátku byl Svojsíkův závod zahájen společným nástupem, na kterém jsme se dozvěděli, že budeme moci pomoct parašutistům, kteří jsou někde v okolí. S ohledem na výročí 2. světové války byl totiž do tohoto tématu laděn také celý symbolický rámec závodu. A to jak v úkolu před závodem (během kterého jsme sestavovali šifrovací pravítko a řešili šifrovaný dopis), tak také během závodu.
Po nástupu následovalo čekání na start, protože jednotlivé hlídky startovaly v časových rozestupech. A když jsme byli zařazeni jako poslední, přeci jen to trvalo. Ale pak už jsme si mohli vzít s sebou jen věci potřebné na samotný závod + věci obdržené od organizátorů (např. 2 vajíčka) a podle mapy se vydat do okolí Kosovy Hory.
Na závod jsme měli 5 hodin času (plus nějaké čekací doby), bylo to tedy poměrně náročné. Ale úspěšně jsme to zvládli!
Družina Koal soutěžila v dívčí kategorii a umístila se na 7. místě.
Zapsal: Golem
Svojsíkův závod z pohledu Danielky
Pro mě tento Svojsíkův závod byl poslední, co jsem jako soutěžící závodila a náramně jsem si ho užila. Můj 4-členný tým byl odhodlaný překonat všechny úkoly. I když se nám někdy nedařilo, dali jsme do toho vše. I přes „mně bolí nohy“, „mně je horko“, „zase do kopce??!!“, tak jsme vše zvládli, bez ztráty na životech :).
Moje pocity a zážitky jsou takové: Hned ze začátku jsme museli šlapat dost strmý kopec ve velkém horku, což nás moc nepovzbuzovalo. Po splnění 2. úkolu jsme zabočili o kousek dále., než jsme měli, takže jsme se na chvíli ztratili, ale po chvilce jsme se dostali, kam jsme chtěli. Po několika stanovištích nastala zdravověda, která nedopadla úplně podle našich představ, ale povzbuzovací věta byla taková: „nezabili jste ho, takže dobrý.“
Poté jsme se ztratili podruhé, a to teprve začalo dobrodružství. Brali jsme to lesem, trním a snad vším možným, pak i přes pole.
Náš poslední úkol bylo uvaření. To bylo zajímavé, protože jsme ani nerozdělali oheň, ale stejnak jsme měli více bodů než družina, která ho zapálila, takže jsme si úplně nestěžovali.
Zapsala: Danielka