Ráno nás probudila truchlivá modlitba našeho kněze, který pohřbil oběti Igorovo běsnění.
Aita nos, tâ toi jis wâ nebesai, sjętü wordoj tüji jaimą
tüji rik komaj tüja wüľa mo są ťüńot kok wâ nebesai
tok no zemi nosę wisedanesnę sťaibę doj nam dâns
a wütâdoj nam nose greche, kok moi wütâdojeme nosim gresnarem
ni bringoj nos wâ warsükongę; toi losoj nos wüt wisokag chaudag.
Amen.
Ztráta našich blízkých nás sice hluboce ranila, ale co hůř, vypáleny byli i sýpky se zásobami potravin na zimu, a tak bylo na místě se začít obávat i o vlastní životy. Přeci jen zimu už je na krku. Vydali jsme se tedy hledat a sbírat lesní bobule. To nám ovšem znepříjemňovali divé šelmy.
Situace se nám ale mnohem víc zkomplikovala po obědě. (Měli jsme kuře na paprice s knedlíkem.) Na naše ležení zaútočili Igorovi vojáci. Ať jsme bojovali seč jsme mohli, nepodařilo se nám naše nové zásoby ubránit a tyto nám byly ukradeny.
Následně bylo vyhlášeno nepříjemné prohlášení: „Kdo nepřispívá potravinami, ať nejí.“ Večeři si ovšem nikdo až na Terezu a Kotě nechtěl nechat ujít, a tak všichni opět vyrazili hledat lesní plody. Tentokrát to ale bylo těžší, přeci jen už jich je pomálu. Všem sběračům se nakonec přeci jen zadařilo, a tak jsme si mohli pochutnat na krupicové kaši.
Vzápětí přišla ale ještě mnohem veselejší novina. Začíná Advent, což je jasný příslib Vánoc. A jak to tak o Adventu bývá, tak i my jsme měli adventní kalendář, abychom si to čekání trochu ukrátili. A proto si každou hodinu někdo mohl vzít bonbon.