Pandí pohádky

Během putovní části tábora připravily Pandy trojici trpasličích pohádek na dobré usínání.

Rubín

Spinkej, spinkej trpaslíčku,
mysli na svou lopatičku.
Zavři oči hnedka teď,
počítej kolik ti je.
Spinkej, spinkej trpaslíčku,
zpívej si tuhle písničku.

Smaragd

Byl jednou jeden trpaslík a jmenoval se Kýchal. Měl šest bratrů. Bydleli v klidu v jedné chaloupce, ale rok od roku jich tam bylo méně a méně, až tam Kýchal zůstal sám. Ostatní bratři již měli své rodiny.
Kýchal to tak nechat nechtěl a tak se vydal do lesa a najednou uslyšel zpívat někoho jeho nejoblíbenější písničku a proto šel čím dál tím blíž a blíž k tomu hlasu, až uviděl tu krásku, byla to ta nejkrásnější trpaslice, kterou kdy viděl. Vlasy měla seplé do copu. Byla to brunetka s modrými oči a krásnou postavou. Přesně taková jakou si vždy přál. Tak v čem je problém? Asi v tom, že Kýchal se stydí ji oslovit. Ale co s tím? Mezitím, co se rozmýšlí co poví, ona ho uvidí a uteče. Kýchal se rozběhne za ní. Chytí ji za ruku. Oba se červenají. Přeskočila mezi nimi jiskra, byla to láska na první pohled. <3 Asi půl hodiny na sebe zírají a pak Kýchal otevře pusu a a a kýchne. Ona na něj furt kouká a říká ahoj <3. Kýchal celý v rozpacích, co má odpovědět. Nakonec z něj vypadne také ahoj. Začnou si povídat a on zjistí, že ona je ta pravá. Ta, na kterou vždy čekal. Nakonec se políbí a žili spolu … než Kýchala vzbudí jeho bratři. Kýchal celou tu dobu spal a vše byl jen sen. Kýchal smutně vstal z postele a pokračoval ve svém životě. A to je konec.

Safír

Narodil jsem se 12. 6. 1717, což je před 300 lety. A to je na trpaslíka celkem dost, proto Vám chci převyprávět svůj příběh v den mých 300 narozenin. Tak se usaďte a poslouchejte.
Jak jsem už říkal, narodil jsem se před 300 lety v malém městečku s názvem Hammermine, kde jsme žili v malém domku na krjai města, kde jsem žil já, moje máma, moje starší sestra, babička a můj otec, který každý den musel vstávat do roboty do dolu, kde trávil většinu svého času, proto na nás neměl ani chvilku času, takže jsem trávil veškerý svůj volný čas s holkama, které bydleli u nás, s nimi jsem se naučil obdělávat políčka a zahrádku. Ze začátku mi to moc nešlo, ale postupem času jsem se zlepšoval. V mých 15 letech mi umřel otec při důlní havárii, kdy se udusil prachem, který se vytvořil při zhroucení jedné z důlních šachet.
Proto jsem musel začít chodit do práce už v mých 15 letech, protože nebyl nikdo, kdo by živil rodinu. Nářadí mého otce bylo v dezolátním stavu, proto jsem si musel koupit za všechny mé úspory nové nářadí od souseda, který už byl v důchodu. Můj první den v práci byl velmi náročný, jak psychicky, tak fyzicky, ale musel jsem si zvyknout. Po pár letech otročení v dole jsem jednoho dne narazil na zlatou žílu, kterou jsem ihned začal dolovat, jenom že jsem si nevšiml, že jsem narušil nosnou zeď a zeď se za mnou zasypala kamením, byl jsem uvězněn a odkázán sám na sebe. S sebou jsem měl jenom svůj krumpáč, kladivo, kahan a půl bochníku chleba, musel jsem jít na konec chodby, která byla ukončena puklinou, která byla široká asi půl metru, skrz ní tekla voda, takže jsem si doplnil lahev, abych mohl pokračovat. Svým kladivem jsem do pukliny zatloukl oba dva své majzlíky, abych vytvořil provizorní žebřík a snažil jsem se vyšplhat nahoru. Nad puklinou jsem objevil malou jeskyňku s jezírkem plného vody, která se zdála na první pohled obyčejná. Rozhodl jsem se tady přenocovat, rozložil jsem si košili, na kterou jsem si lehl, přibližně po 10 minutách jsem usnul.
V noci jsem se mnohokrát probudil, ale jednou jsem zahlédl svítivě modré světýlko. Vydal jsem se tedy za ním, byla to víla horníků Eugedize, která mi řekla:“Barbolupe, jsi tu uvězněn a musíš se postarat sám o sebe, proto ti tu zanechám trochu hlíny a osm loktů dubového dřeva, nalož s tím, jak chceš. Šel jsem tedy znovu spát. Ráno jsem si postavil dvě zahrádky, do kterých jsem zasadil neupražená zrníčka pšenice z chleba a zalil vodou z jezírka, celý den jsem se snažil rozkutat kameny, které zavalili chodbu, večer jsem šel znovu spát.
Ráno jsem se probudil v úžasu, že moje pšenice už je vyrostlá, v tu chvíli mi došlo, že voda v jezírku je kouzelná. Pšenici jsem sklidil a část úrody jsem znovu zasel, ze zbytku úrody jsem udělal mouku, přidal vodu a upekl si placky, podobným způsobem jsem žil asi půl měsíce, je pravda, že dva týdny v kuse jíst jenom placky není moc super, ale člověk si v podobné situaci nemůže vybírat.
Po tom půl měsíci jsem prokopal cestu ven a všem jsem řekl můj příběh, poté, co mi ukázali můj vlastní hrob, který udělali jako památku na mě. Musel jsem se smát, od té doby jsem žil jako hrdina a horníci mě považovali jako strážce, se kterým se dostanou ze všeho špatného. Po tom všem už chci jen dožít se svými blízkými a to je konec mého příběhu, doufám, že jste si ho užili a teď už dobrou noc.

Schůzky
Klubovna
Pro členy
Skautský letní tábor
2018
Kronika
Fotky
Pro veřejnost